Opět krásná a prosluněná neděle. K téměř již tradiční dvojce Martin Nič a moje maličkost, se zcela nečekaně přidali další dva zájemci o možnost přiložit ruku k dílu – Jiří Jindra se synem. A byli to zdatní pomocníci!
Cílem dne bylo co možná nejvíce se prokousat zabetonováním ve vchodové chodbičce. Syn Jirky vzal do ruky špachtli a jal se sundávat dolů omítku z 90tých let minulého století. Já s Martinem a Jirkou jsme se zatím se sbíječkou v ruce pustili do práce ve vchodě. Šlo to až nápadně dobře. Vršek ani tak ne, ale spodek byl hodně vydrolený. Poměrně rychle to ubývalo.
Bylo nutné hodně dobře zvážit každý záběr tesáku, neboť síly postupem času ubývaly. Čas od času za námi přišel někdo z místních na kus řeči. Někdo přispěl svými vzpomínkami, někdo se jen přeptal, jak jsme daleko a popřál štěstí. Celkem je nutné říci, že naše činnost je v obci spíše vítána a snad se dá říci i obdivována. Kdo totiž vidí ty haldy betonu a suti, nás zaprášené od prachu a s rouškami přes pusu, asi mu není dobře po těle.
Dnešní pracovní den končil kolem čtvrté. Ač deník dnes krátký, nedá se říci, že by se nic nedělo nebo neudělalo. Ten největší zvrat v rekonstrukčním počínání měl teprve přijít.
